Natáčím se za sluncem jako slunečnice .
Užívám si příjemné jarní paprsky .
Brouzdám s dětmi lesem, probouzejícím se chrámem, kde je tolik prospěšných věcí zadarmo.

Detail Zoom: Jakub atlet běhá a poskakuje…slečna Julie se kochá a korzuje… máma Jana se trochu zpomaleně šourá, poněvadž si ukašlala blokádku zad. Ano, celý život skoro nekašlu… takže když už, tak už .

Užívám si to, i přes tu bolest. Nezaplavuje mě celá. Nenechám ji. Vím, že si za ni můžu urputností a tím, že je toho na mě moc. A tak přišlo zastavení … Učí mě, rovná mi záda, dechová praxe a posílení středu těla do toho hezky zapadají, pohyby jsou tělu mnohem prospěšnější .. protože je v té pomalosti vnímám a bolest mě do blbých forem pohybu (typu páka) nepustí. Praxe všímavosti jako blázen.

Příroda se probouzí, začíná rašení a klíčení… doba rozpuku .

A jen ten člověk se zase ptá, jak na jarní únavu . No blbě ! Přečkat do další zimy a lépe zacházet s energií. Anebo se “nabústrovat” nějakými drogami od kávy až po bůhvico.

Anebo prostě začít lehce, jako ten klíček, a ono se to s tím sluncem poskládá. Vždyť ani ta rostlinka nevyroste ze dne na den .

Těším se