Loučí se těmito slovy se mnou mladá žena, po našem dlouhém a překvapivě nepovrchním rozhovoru, v příjemném podkrovním bytě plném zajímavých lidí, někdy kolem roku 2015.

Rok 2009. První Avatar. Rok narození druhého dítěte, Kubíka. Po mateřské se 2 dětmi končí moje etapa psycholožky a koučky v korporátech. Říkala jsem tehdy, že děti mi otevřely nějaké “senzory” a ja už nemohla zpět. Cítila jsem, že je čas na terapeutickou práci. Na tu, na kterou jsem byla “připravena” výcvikem už několik let. Připravena však jen mentálně, metodicky a základními zkušenostmi. Chybělo to nejdůležitější, “senzory”, otevřené srdce a spojení s intuicí.

Rok 2022. Druhý Avatar.

Kéž stále zřím …

PS: Díky, Jakoubku, že máš ten příběh se mnou rád. A že ho se mnou žiješ