Jdu po ulici a oproti mne dívka ve věku asi 16 let. Je vidět, že zatlačuje slzy. Plakala by, ale na ulici se to nehodí. Pokračuje dál jakoby nic. Ale nic není. Co navenek skrývá, uvnitř se děje dál. Už na to není sama. Nechala ve mne otisk své tváře a dotek své emoce.

Dotklo se mě to…

Jako mámy krásné a úžasné puberťačky.

Jako psycholožky, která má tyto “ještě ne dospělé ještě děti” občas ve své praxi.

“Jsem hnusná/ý”

“Jsem k ničemu.”

“Dělám všechno blbě.”

“K čemu to všechno je?”

“Cítím bezmoc.”

“Nerozumí mi.”

“Nikdo mě nemá rad.”

“To je jedno.”

“Nevím.”

Křičela bych, že to není pravda!

Vyskočila bych a objala je hned!

Opakovala bych: jsi úžasný, jsi úžasná!

…. A taky to udělám.

Dospělé RÁCIO by ale asi pravilo:

To je blbost co říkáš! To tak není! Proč to říkáš?

Neee, to fakt ne! Toto vychází z velké hloubky a vyčnívá ustrašeně z pod sklopených víček mile popupínkovaného sympatického obličeje. Dívám se na ně měkkým a mokrým pohledem. Já vím, že slova útěchy nestačí. Je to velký proces a nespočet vývojových úkolů. Pro všechny strany… bezpochyby.

Věk, kdy z pohledu je to na “přesdržku”,

ale uvnitř jsou potřeby, slovy vyjádřené asi takto:

– milujte mě

– přijměte mě

– obejměte mě

– odpusťte mi

– věřte mi ale stále se učím

– pusťte mě ale nezapomeňte mě držet

– dejte mi svobodu a bezpečné hranice zároveň

– a občas (dost často) mě fakt nechte být.

Nechte nás zkusit co jsme se naučili a nenaučili, co jste nám dali i nedali. Nechte nás padat ale pomozte nám vstát. Musíme sami, ale moc vás ještě potřebujeme.

A hlavně to všechno pro nás dělejte až za rohem !!!!!

A víte co ? Stačí se podívat na jejich foto, když byli miminka. Trochu nám vyrostli, lásky naše hmm? No vida, teď jsme měkčí a hodnější. Myslím, že klidně buďme .

PS: A že je to občas těžké? No jasně, ale to jsme věděli už u jejich početí . Takže vydržaaaať, přátele .